Šumavský Everest na koloběžce

by Domečkoviny · Published 11.7.2016 · Updated 17.5.2019

Obsah článku

Na počátku nebylo slovo. Na počátku byl můj oblíbený TV pořad Toulavá kamera, konkrétně reportáž ŠumavskýEverest. Sledoval jsem a začalo ihned hlodání. Pěšky? To už dost lidí zdolalo. Já ale rád jezdím na koloběžce. Nešlo by to? Myšlenka hlodala, hlodala a tak jsem našel stránky, na mapách souřadnice, vymyslel optimální trasu a stanovil si cíl – zdolat ho za jeden den. Napomohly oficiální stránky Šumavský Everest.

Toto se později ukázalo nemožné, z více důvodů. Trasu jsem měl. Ještě tedy vybrat termín, ten je omezen na víkendy a státní svátky jelikož Knížecí stolec je na území Vojenského újezdu Boletice. Špičák by měl být od letošního roku přístupný celoročně. A také počasí. To ovšem člověk neodhadne. Přesto jsem si vybral svátky 5. a 6. 7. Vybráno jsem měl, plán byl vyrazit jako vlk samotář. Ovšem v průběhu příprav jsem k absolvování této výpravy umluvil ještě kamarádku koloběžkářku. Trochu protestovala proti kopcovitému terénu, do kopce totiž koloběžka, převody nemaje, zoufale nejede. Prostě do kopce se tlačí. Pro představu obrázek (neodpovídá zcela, mapy nedokáží naplánovat cyklotrasu až na vrcholy, ten nejvyšší měl 1378 m.n.m.).

Přípravy a odjezd.

Týden před odjezdem jsem napsal do vytipovaného penzionu. Obsazeno. No nic, penzionů je v Horní Plané dost, napsal jsem do dalších dvou. Obsazeno. Napsal jsem do dalších 5. Obsazeno. E-mailová komunikace, dosud vždy osvědčená, se ukázala jako pomalá. Sláva neomeznému tarifu. Obvolával jasem postupně snad všechny penziony – obsazeno. V lepším případě nabídli ubytování až od 6. 7., to byl ale docela risk, co kdyby přeci jen počasí nevyšlo. Slevil jsem a rozšířil okruh na blízké okolí – obsazeno. Už jsem mírně panikařil, ale napadlo mne, že nedaleko je pěkné město Český Krumlov. Říkám si, nu co, dáme Everest, prohlédneme si památku UNESCO, podle map míst k ubytování hromada. Prst uťukaný od vytáčení čísel – obsazeno ve zvoleném termínu. Snad asi až padesátý penzion – moment, jo, měla bych volno. Konečně nic nebránilo odjezdu.

V pondělí večer po práci jsme naložili koloběžky – 2x MIBO Royal a vyrazili na druhý konec republiky.

Den první.

Ráno musíme vyrazit brzy tak už máme i snídani. Penzion je nabízí až od 8 hodin a infocentrum v Plané otvírá 7:30. Už toto je trhlina v původním plánu – vyrazit 6:25 prvním přívozem pokořit první vrchol – Moldaublick. Ten byl nakonec poslední. Kupujeme tedy pasy, pár slov s paní v infocentru, rozhodnutí, že papírové mapy potřebovat nebudeme, stačí aplikace mapy.cz v mobilu. Ta navíc ukáže i polohu, celou trasu jsem měl uloženou v baťůžku.

Skládám kolobky, kontrola zda máme všechno – nemám potítka, no má být stejcně jen 20°C, nevadí. Tedy až cca 8:15 konečně vše připraveno a jsme připraveni vyrazit.

S ohledem na pozdní start jsem změnil plány a jako první vyrážíme k rybníku Olšina. Jedná se o nejvýše položený rybník v ČR.

Prvních cca 5 km, první budka s úsměvem na tvářích, jen se začíná proti předpovědi dělat docela teplo. 23,8 ukazuje computer na kolobce.

V místě někdejší hráze je Rybářská bašta s malým muzeem a milou průvodkyní. Funguje údajně jen v čase letních prázdnin. I když času bylo málo, stále jsem měl v hlavě plán na to dáte ten Everest za den, rychleou prohlídkou jsme strávili asi půl hodiny.

V budově bašty není žádné občerstvení. Žádné není ani dál na trase. Kdo se vydá na Everest rozhodně zásoby s sebou, zejména vodu v teplých dnech. Nebo odvahu napít se z potůčků, já ji zttratil po tom co jsem vzal vodu do dlaně a hemžila se mrakem čehosi černého. Opláchnutí bylo ale dobré.

Děkujeme za provedení a vyrážíme směr Špičák. Hodňovice 22,8°C. Je to dobré, jak stoupáme tak se ochlazuje. První stoupání totiž přináší i vzpomínky na zapomenutá potítka, slunce pálí. Namazat třicítkou se byl dobrý nápad (stejně jsme byli oba večer spálení).

Stoupáme, lesem se jde dobře a za chvíli jsme u vstupu do “prostoru”.

Stoupáme dál a dál, občas to ještě jde dupat. Drobně pár stovek metrů zabloudíme a nejsme jediní, ta modrá na jednom stromě je nějaká matoucí. Správná cesta vede do prvního dost prudkého kopce, kamenitá cesta. Předjíždí nás pár cyklistů – nechápeme a tlačíme koloběžky dál.

Nakonec se přesto vyškrábeme k další budce. Tam už ji hledá s něčím v ruce, možná mobil, pěší turista. Já mám v mobilu přesné souřadnice tak jdu najisto a on se mnou.

Po orazítkování chvilka odpočinku, nějaké zkušenosti od pěšího, který též zdolává Everest.

Zde na dlouho poslední možnost doplnit vodu. V této výšce bych se jí nebál.

Následuje odměna v podobě sjezdu a poprvé si uvědomujeme, že sjezd také není až tak to pravé. Co pár stovek metrů musíme dělat chladící pauzy, ráfky jsou na smažení vajíček po chvíli. Od budky Špičák 1106 m.n.m. sjíždíme až do cca 820 m.n.m. a začínáme stoupat na Knížecí stolec. První asi kilometr pohodička, mírně se zvedající asfaltka, snad jen hovada a mouchy ruší pohodu. Pak se ale silnice začne opravdu zvedat, už si dupnu jen občas, pak to v tom vedru vzdáváme a tlačíme téměř až na vrchol. Ten je celý dost holý a už víme proč, pozůstatky orkánu Kyrill. Ten má nahoře i památník.

Asi 20 výškových metrů před vrcholem odhazujeme koloběžky mezi kameny do trávy

a stoupáme pěšky.

O kus níže už leží kola cyklistů, kteří také vzdali vléci se s nimi až na vrchol.

Sice bez kolobek, ale Knížecí stolec je dobyt. Budka leží rozbitá na podlaze rozhledny, dáváme si třetí razítko. Vrcholové se nechce otisknout tak alespoň jeho fotografie.

Zhlédneme panoramata, v dáli Temelín, vracíme se ke kolobkám a sjíždíme. Opět s nutnými chladícími přestávkami. Cestou dolů, díky takové malé nedokonalosti jinak skvělých koloběžek MIBO rachot, ano, ulomil se ten plíšek, co drží blatník.

Zbytek sjezdu rachtám, kopu do něj aby se nedotýkal a jel jsem tak abych nevyplašil zvěř v polovině Šumavy.

Máme trochu hlad a žízeň, slibuji hostinu, hady totiž nejíme

jen co sjedeme do první civilizace po několika hodinách, do první obce – Slunečné, cca 820 m.n.m. Smůla, nic tam není, jen nabídka mléka a vajec. Pokračujeme do Želnavy, tam jistě něco bude. Ale i tam máme smůlu a to dokonce dvojitou. Obloha se začíná zatahovat

a tak řešíme zda pokračovat. Na fotce to tak nevypadá, ale ve skutečnosti ty mraky vůbec nevypadaly přátelsky a hnaly se naším směrem. Po krátké poradě je rozhodnuto. Z den to nedáme, vyjet jen na jeden z dalších vrcholů nemá cenu, museli bychom se vracet, navíc vidina blížícího se deště. Vydáváme se tedy po silnici směr Horní Planá. V kopci před Pihlovem na nás dopadají první kapky, vytahuji bundu, na kopci už buší krupky, jsem rád i za ten ulomený blatník. Není se kde schovat, naštěstí v obci je penzion s přístřeškem a je možnos koupit pití. Nevaří. Bouřka docela rychle přešla tak trochu sušíme věci na sluníčku.

Sluníčko nás navnadilo ke zdolání ještě jednoho vrcholu toho dne i když vrchol, jde vlastně o nejnižší bod – přívoz v Horní Plané (jen 725 m.n.m.). Z náměstí je to krásný sjezd a bez chladících zastávek, jen přes přejezd trochu zpomaluji.

Vracíme se na náměstí, balím kolobky do kufru a jdeme se najíst. Když se asi po hodině a půl vracíme k autu, vidím o nárazník opřené kolo. Jaké štěstí, nikdo ho nevzal, to by asi expedice skončila. Aby se vešly obě kolobky tak musím totiž sundat na jedné přední kolo. Opřel jsem ho a únavou a hladem nedal do kufru. Měli jsme ale štěstí, celou tu dobu ho nikdo nevzal.

Den druhý.

S tím, že zbylé “kopečky” už v klidu dáme v pohodě posnídáme v penzionu v Krumlově, kolem deváté jsme na místě, složím kolobky a vyrážíme. Pěkná asfaltka záhy začíná stoupat, no jak jinak, jedeme do kopečků. První malá zastávka po pár metrech u Švarcenberského (některé zdroje uvadí Schwarzenberského) kanálu.

Vyrážíme podél kanálu, rovinka, jak jinak když kolem kanálu, pohoda, pěkně se dupe. U další info tabule máme zabočit, začíná stoupání. Projíždíme kolem Říjiště, občerstvení kousek před ním míjíme, nepotřebujeme, zásob máme dost. Silnice místy prudce stoupá, ale stále dobré, sil máme dosti. Zanedlouho se tedy ocitáme na hraničním přechodu.

a vjíždíme bez celní, pasové či jiné kontroly do Rakouska.

Pěkná písčitě-štěrková cesta, od přechodu dokonce kousek z kopce. Na té strávíme téměř celý den, na kolobkách zanechá slušnou vrstvu prachu. Klesání bylo opravdu jen kousek a příjemný sjezd se po pár metrech mění ve stoupání a dupeme do kopce a záhy tlačíme. Ne poprvé. Cestu občas lemují pěkné kytky. nechtějte po mě jméno.

Příjemná písčitá cesta se blízko vrcholu Plechý mění v travnatou stezku,

posléze i dost kamenitou

a až tak kamenitou, že se špatně i jde. Podruhé odhazujeme koloběžky

a k vrcholu se vydáváme jen pěšky. A po pár stovkách metrů jsme u budky, pro nás, číslo 5 a zároveň nejvyšším bodě celého putování 1378 m.n.m. vrchol Plechý.

Panoramata. Vlevo Česko, vpravo Rakousko, v dáli Lipno.

Debata o tom zda pokračovat po hřebeni nebo se vrátit na pískovou cestu. Od hřebenové nás zrazuje parta pěších turistů kteří právě dorazili z našeho dalšího cíle – Třístoličníku. Dáme na ně, že je plná velkých kamenů a i když se vidtelná část hřebenové cesty zdá dobrá a jak potom zjistíme, i ze strany Třístoličníku. Jaká je pravda, co je mezi, to nevíme. Jdeme ke kloběžkám, kousek je sneseme a pak už sjezd do výšky cca 920 m.n.m. a opět stoupání. Lesem, kamení, rýhy od vody, neseme koloběžky pár stovek metrů na další pískovou cestu. Uff, trvat to déle tak krásnější polovina výpravy už vzdala. Kousek jedeme po cestě a pak máme odbočit vpravo opět do lesa. Opět kamení, neseme koloběžky. Po 50 metrech, když koukám na něšťastný výraz druhé poloviny výpravy, padá rozhodnutí, že to není možné takto zdolat dalších asi 300 výškových metrů a neznámý počet kilometrů, turistický ukazatel říká 1:45 ( často není na ukazatelích vzdálenost, ale čas v hodinách a minutách) a že tedy vezmu nezbytné do batohu a vydám se na vrchol sám. Vyrazím, žádná sláva, ale. Ale po několik desítkách metrů začíná být cesta slušně schůdná a v dáli vidím, že by bylo možná kolobky i tlačit. Vracím se tedy a umluvím kamarádku, ať to ještě zkusí. Koloběžky tedy neseme a v místě kde se dají tlačit už opravdu nemůže tak tlačím tak trochu obě koloběžky. Neuvěřitelné, vytlačím na horizont a tam opět písková cesta a dokonce po vrstevnici. Možná kilometr se tedy vesele vezeme a nabíráme tím síly. Následuje zlom a rozcestí. Papírové cedulky z nějaké sportovní akce ukazují kudy mají pokračovat cyklisté a kudy běžci. Nepochopitelně (no zdála se kratší) volíme variantu pro běžce a za chvíli už tlačíme. Přenášíme jen stružky vymleté vodou.

Když se blížíme, překvapují nás důchodci v lakýrkách na vrcholu. Záhada je objasněna záhy, kousek pod vrcholem je parkoviště a až na Třístoličník vede asfaltka a je tam hospoda. Asfaltka tedy dosti strmá. Fotka to nevystihne, ale cestou dolů pro jistotu chvíli sedím nad blatníkem abych nepřepadl.

Nicméně vrchol je dobyt.

pohled z vrcholu skály

hranice a hřebenová cesta (i odsud se zdála dobře schůdná až sjízdná, jak jsem již zmínil)

Chvíli se kocháme, dáme jeden Radler a jedeme. Cestou doplňujeme vodu

Na vrcholu Třístoličnníku jsem vymyslel kratší trasu, bez klesání do cca 920 m.n.m. a opětovného stoupání do 1235 a jedeme po vrstevnici, opět ona písko-štěrková cesta. Jen podle map má jeden háček, končí odhadem 100 metrů od cesty na kterou se potřebujeme dostat. Riskneme to, jsou tam značené trasy pro pěší, snad to vyjde. Času málo a před námi ještě dva vrcholy.

Vyšlo to, sice těch 100 metrů jsme koloběžky nesli, pár metrů to bylo na tlačení, ale ušetřili jsme pár kilometrů a hlavně ono stoupání.

Tak to je ona zkratka, ta nám ušetřila hodiny.

Z 1130 částečně vytlačíme, vydupeme do 1235 a následuje sjezd k “celnici” kde jsme byli již ráno. Tam opět rozhodování, zda po kratší, hřebenové pro pěší, lesem nebo pokračovat po cyklotrase. Volíme cyklotrasu a později ji upravuji tak abychom neklesali až zbytečně moc a jesli po vrstevnici nebo raději mírně do kopce. Čeká nás totiž Smrčina – 1338 m.n.m. Když dojedem do bodu kde křížíme plánovanou trasu, ukazuje se, že cesta na vrchol vede po travnatém lesním průseku. Takže tlačit. Zkoumám v mobilu trasu, síť tenkých cest a rozhoduji, že budeme pokračovat i když je tam zákaz pro cyklisty. Nevím, jaké jsou místní zákony, spoléháme na to, že jsme za celý den potkali asi 4 lidi a že máme koloběžky a ještě je vesměs tlačíme. Relativně v pohodě pokračujeme, místy tlačíme, místy dupeme, místy se vezeme.

A jsme pod vrcholem, jediná možná cesta – po sjezdovce. Místy travnatá, většinou spíše kamenitá cesta a dosti strmá. Posilníme se posledním banánem a jdeme na to.

Zejména druhá fotka ovšem vůbec nevystihuje příkrost svahu. Nějakých 80 výškových metrů od vrcholu už kamárádka upadá, tlačím obě koloběžky což mi vyvrací ruce, pak je chytnu přes brašny za hrazdy a to jede parádně.

Hurá, Smrčina je dobyta.

Dojedeme na úplný vrchol, kamarádka padá do trávy

a já se vydávám hledat předposlední budku s razítkem. Podle zaznamenaných souřadnic mi vychází poloha zo zakázaného pásma, nakonec ji objevuji právě z druhé strany sloupu na kterém je onen zákaz.

Vidět toho moc není, Smrčina je takový placatý vrchol, dost široký takže panoramata za moc nestojí a navíc už začíná zapadat slunce.

Napít a jedeme. Tedy místy jedeme, ale občas myslím by ani sednutí na blatník nezabránilo převrácení, navíc síly ubývají, blíží se noc, jsem v cizině, nechceme riskovat tak i dolů ze sjezdovky občas s rukama na brzdách jdeme vedle kolobky. Slyším něco, že jen kterého ma..ra může napadnout vydat se na takové putování. No mě to napadlo.

Následuje neskutečně dlouhý sjezd po písčité cestě. Tak neskutečně dlouhý, že máme obavy aby nenásledoval trest v podobě stoupání, na to nemáme už moc sil. Často kontroluji mapu a stejně zjistím, že jsme si zajeli, přehlídl jsem jednu odbočku. Takže sice o několik stovek delší, ale sjízdnou cestou jsme na “své” trase a nedaleko vesnice Schöneben. Ovšem než tam dojedeme, kamarádka je málem po smrti. Ač za celý den, jak jsem psal, asi 4 lidi (nepočítám vrcholy, tam se vždy sejde parta) tak najednou zezadu přijeli dva cyklisté a ona chuděra z toho málem infakrt a skoro spadla do příkopu. Já byl v klidu neb když jsem slyšel hluk, myslel jsem, že mě právě dojíždí ona. No přežila. A přežít musela i posledních asi 5 kilometrů do posledního bodu, Moldaublick. Opět volba – lesem a zákazem asi 2 km nebo po pěkné asfaltce 4 km. Volím asfalt, kamení už mám dost. Neustále kontroluji tachometr od šipky 4 km jsme ujeli asi deset a tacho se posnul o 300 metrů. Jedeme dál a dál a ten tachometr se snad rozbil. Míjíme krásnou dřevěnou rozhlednu Alpenblick a myslíme, že už je to ono. Značka 2,1 km k Moldablick nás vyvádí z omylu. Opět si odpočítám co musí být na tachometru aby byl cíl a je to stejné. Dojem, že jsme ujeli 5 a tachometr říká, že pár metrů.

Jsme na místě. Kamarádka se vůbec nechce usmát do objektivu.

Hledám budku a 21:15 dávm poslední razítka do pasu.

Jupííí. Zdolali jsme Šumavský Everest.

Rychle se stmívá, mapy v mobilu se zasekly. Času málo, volíme cestu zákazem přes les, v lese na rozcestí musím restartovat jinak riskujeme bloudění za tmy. K autu to máme cca 20 km.

Po výjezdu z lesa zapínáme blikačky. Projedeme vesnicí Schöneben a sjíždíme k přechodu Zadní Zvonková / Schöneben. Cestou natahuji bundu, kolena i stehna docela tuhnou chladem který umocňuje sjezd. Na rovince trochu odpočíváme, zahříváme se. Já jsem pro to abychom pokračovali kolem Švarcenberského kanálu, tedy lesem, kamarádka je pro variantu po silnici sjet k Lipnu a jet dál po silnici. To ovšem představuje docela značné klesání a tedy i stoupání. Vyhrává moje varianta přes temný les. Přepínáme blikačky na režim svícení, jedeme vedle sebe a tak metr před sebou máme trochu osvětlený. Vede nás šum kanálu po mé levé ruce.

Ač předtím téměř mrtvá, na pokraji sil, najednou dupe tak, že téměř nestačím. Prý strach, adrenalin jí vrátil síly. Několikrát kontroluji mapu v mobilu, nemůžeme přejet správnou odbočku ani sjet omylem na jiné. Na to už je velká tma.

Ve 22:50 jsme u auta, skládám kolobky, kontrolujeme zda nic nezůstalo ležet na zemi a 23:00 odjíždíme směr Český Krumlov do penzionu do sprchy do postele.

Den třetí.

Cestou domů se musíme stavit pro certifikát, kterým bude stvrzeno, že jsme to opravdu zdolali. Vyzvídáme u paní v infocentru kolik už splnilo. Bohužel si prý přesnou evidencí nevedou, ale za tři roky vydali asi 730 pasů a vrátilo se asi 300. Letos jsme prý asi desátí.

A to je konec dlouhého čtení, cesta byla ale delší.

Kdo chce tak nechť si ještě prohlédne fotky razítek, certifikátu, nás po cestě, malinko připálených i přes faktor 30 a výškový profil trasy jak ho zaznamenalo Endomondo.