Přejezd republiky na koloběžce

Myšlenka na účast v té šílené akci ve mě byla pár let. Tehdy se jezdilo ze Šluknova do Vyššího Brodu. V té době jsem za extra dlouhou trasu považoval padesát kilometrů. Jak jsem jezdil, tělo přivyklo, občas se i kilo povedlo a dobré. Vloni jsem to vzdal. Definitivně, blbost jet na koloběžce takovou dálku, to přeci není normální. Letos, když Pavel Štork zveřejnil program dlouhého koloběhu, zase začala hlodat myšlenka. Koleno mi ale začalo naznačovat, že 30 km je také pěkný výlet, dál ať nejezdím. Začal jsem ho tedy konejšit, koupil nové boty, živil ho přípravkem na klouby. Přesto jsem se přihlásil, spíš jen tak že co s načatou sobotou, na “kýtu”, tedy závod kolem Turnova, letos o kýtu s oficiálním názvem Okolo chalupy o kýtu paní starostky . Cílem bylo dojet 17. z 18. přihlášených. Dopadlo to krapet lépe, přihlásili se ještě na poslední chvíli a já byl dokonce 16. V pondělí opich kolene. Takže myšlenky na přejezd jsem opět opouštěl. Dva týdny před jsem se jen tak mezi řečí zmínil kolegyni a ta nedala pokoj a otravovala téměř každý den, jestli jsem se už přihlásil. Vyčkával jsem do poslední chvíle, ještě šlo o počasí, nerad jezdím v dešti.

Sleduji počasí, koleno, seznam přihlášených, čas běží. A také doprovod, na stará kolena do stanu a podobných rozhodně nechci jít. Původně jsem měl 2,5 doprovodu, jednomu vypovědělo auto, takže jeden a půl. Ta půlka byla odpůrcem myšlenky abych vůbec jel. Další z jistých zase nešťastně bydlí mimo trasu. No nakonec jsem měl za doprovod původně odpůrce myšlenky abych se vůbec na přejezd republiky na koloběžce hlásil. Takže v pátek večer, týden před startem vyplňuji přihlášku, posílám startovné. Tak a teď vymyslet trasu. Kopce moje smrt, vybírám tedy pokud možno bez kopců. Pěkné, jde to, ale zase samá jedničková silnice, ty mám rád snad ještě méně než déšť. Takže ladím tak aby to bylo po dvojkách nebo trojkách a co nejméně kopců i za cenu trochu delší trasy.

trasa je naplánovaná

 

Ve čtvrtek hodím do auta dvě koloběžky, jednu pro doprovod, jednu pro mě, to se nakonec ukáže jako skvělý nápad, bez toho bych nedojel. Spacák, dresy a jedeme. Do Martínkovic se dostaneme až za tmy a prý že už nejsou postele. Nakonec se najde, ale spím na zemi, postel nevypadá moc bytelně. Ač jsem měl v plánu vyrazit tak kolem půl šesté nebo v šest, když si promítám to teplo, říkám co ujedu do devíti, to je jisté, pak už to bude lopota když má být asi 30 ve stínu. Takže dávám zbytečně budík na 4:35. Zbytečně proto, že ti kteří vstávají ve 4 celkem spolehlivě probudí zbytek chalupy. Cestou na start snídaně a 5:18 vyrážím.

start (to ještě nezvládnutým foťákem)

Jede to pěkně i když do kopce, vlastně je i zima. Ten kopec má pár km takže za chvíli už otírám pot. Krásný sjezd do Náchoda, předjíždí mě pár lidí, ale já nezávodím, můj hlavní cíl je to vůbec dojet. V Hronově sjíždím ze silnice na cyklo kolem Metuje. Klídek, pohoda, pěkná cyklostezka nebo boční ulice a v podobném duchu pokračuji až za Náchod. Tam bohužel pár km po jedničce, fuj, ať už jsem pryč. Zatím ale stále pěkný výlet.

a než jsem udělal fotku, předjel mě Marčáno.

V Novém Městě nad Metují objížďka. Ptám se dělníka, jestli jim tam mohu projet. Říká, že klidně a že jsem už asi pátý dnes, že někteří drncali po rozbitém chodníku, jiní jako já po vybagrované silnici. Prozradím mu, že koloběžek pojede tudy nejméně dalších 20 (nevím kdo jakou měl trasu) a tedy jedu. Další dělník mi i kousek posune zábranu, sice, že prý přes stavbu bych neměl, ale ušetřili mi kopeček a nějaký kilometr.

Bohuslavice, první pauza, jen si sednu, zrovna požádní poplach a já sedím vedle požární zbrojnice. Moje uši. Doprovod si zatím na druhé koloběžce objíždí Rozkoš. Opočno, Přepychy a tam kopec a slunce už tedy nehezky pere. Při sjezdu na Týniště, nechápu, v příkopě stojí chlapík se psem, zdraví mě jménem a přeje šťastnou cestu. Kdo to byl, jak věděl jméno, leda fanda koloběžek a že sledoval na netu dle GPS. Neznám nikoho ve zdejším kraji a už vůbec nikoho kdo by věděl, že jedu. Doprovod dokončuje cestu kolem Rozkoše, voda dochází, ve Vysokém Chvojně zastávka na šáteček a doplnění tekutin. Pak stále cesta ubíhá, v Hrochově Týnci u pumpy polévka, limo a doplnění pití do láhve.

 

oběd Hrochův Týnec

Polévka měla špatný dopad, nejdede to, kilometry přestaly ubíhat a vrtají první myšlenky na zhruba stém kilometru,

sto kilometrů podle tacho a podle Endomonda

jestli to byl dobrý nápad a vlastně před sebou mám ještě asi 90 do Jihlavy kde je zajištěný nocleh. Ovšem to bylo stále hej. To, asi největší zlo, já o něm samozřejmě podle mapy věděl, ale realita mě přesto zaskočila, to největší zlo se skrývalo za značkou.

Kopec, kopec, kopec, sluníčko, horko, koleno začalo píchat, opravdu jsem s tím chtěl praštit. Od doprovodu dostávám doporučení na zmrzlinu Tatra. Prý u továrny je prodejna. Jak vjedu konečně asi po dni šlapání toho strašného kopce do Hlinska vidím zmrzlina Tatra. Haly nějaké kolem jsou, firmu Tatra nevidím, kombinace zmrzlin také nesouhlasí, nu co, dám si ji, když má být tak dobrá a navíc posezení ve stínu. Krásný sjezd do města, samozřejmě následovaný trestem – zase do kopce. A hele, tady je ta fabrika, na konci města. Takže, abych nedostal vynadáno, dávám si zmrzlinu, teď tu správnou, lížu a tlačím do kopce. A na úplném vrcholu, v březové aleji čeká voda, opláchnutí a .. zásadní věc, koleno opravdu už nemůže, rozhdonutí změnit kolobku. Takže Yedoo Trexx jde do kufru a beru si MIBO Royal. To je úleva. By člověk neřekl co udělá centimetr, možná jeden a půl, ve výšce nášlapu. Papírově sice Trexx a Royal zhruba stejné, ale nejsou a když je postavím vedle sebe tak je rozdíl obrovský. To to jede, to to frčí najednou. Nevím to jistě, ale prostě paráda. Radostín mi moc radosti neudělal, začíná pršet. Takže další plus že mám MIBO Royal, to má totiž blatníky. U Velkého Dářka kafe a polévka, prý gulášová, no realita byla, že to byla ošizená salámová. S přes Žďár a kolem “prezidentského” rybníku ke kontrolnímu bodu.

Zemská hranice mezi Čechami a Moravou u Sirákova

 

Tam se nás potkává víc, chvíli pauza, kontrola radaru, ze všech stran to vypadá na bouřku. Prostě musím, musím jí ujet, teď to pofrčí, do Polné je to z kopce a pak už to prostě dojedu i kdybych byl durch do penzionu. Podruhé jsem už nezmokl byť hřmělo kolem. Za tmy se proplétám neznámým městem.

Jsem u penzionu, asi po půl desáté. Sláva booking.com, poslední dobou je dobře použitelný i u nás, to před pár lety nebývalo.

Jihlava

účet za první den

Zatmění se nekoná, všude mraky.

Na pokoji zjišťuji, že mi nejdou snudat ponožky, jednak úplně připečené k noze a hlavně, nejde se ohnout. Sprcha a spím.

Před osmou pokračuji. Kopeček na výpadovku, krásný dlouhý sjezd, ale těch aut. Na Kostelec už je to lepší, menší provoz a od Dolní Cerekve pokračuji po vedlejší silničce s frekvencí jedno auto za deset minut ažř do Batelova. V Žirovnici oběd, zase polévka, nějak nemám hlad a hlavně si myslím, že dát si jídlo tak už neudělám ani krok. Jen vyrazím, po minutě dostávám fakt hlad. Doprovod najde pěknou hospůdku v chládku na náměstí ve Stráži nad Nežárkou. Těstoviny se sýrem tedy zkusím a černou limonádu. Aj, to se těžko jede, no to už nedojedu. A do cíle asi ještě milion kilometrů, mám dojem. Ne, zbývá 68 km a prý dojezd 20:01, no tomu nevěřím neb sil ubývá a čekají kopce.

Následuje kousek po silnici a pak nekonečné úseky lesní cyklostezkou, rovná stezka, konec není vidět a když se za hodně dlouho ohlédnu, nevidím ani začátek a ani konec.

nekonečno přede mnou

nekonečno za mnou

Na konci lesního putování krom doplnění tekutin myju nohy, tělo, suším dres. Chvíli to pomůže, ale opravdu přichází krize. Už nechci jet. Tedy chci jet hodně rychle abych už nejel. to byl blbý nápad, vydat se na přejezd.

Trhové Sviny. Předposlední setkání s podporou, poslední doplnění tekutin, kontrola kde jsou dva čtverečky které celé odpoledne stíhám. Je to dobré, projely Čížkrajice které mají být v dlouhém úseku uzavřené. Nakonec musím koloběžku přenest jen přes vykopaný břeh silnice, dále je pěkný asfalt. A pořád do kopce. Říkám si, to už dáš, vždyť je to už jen takový kousek co jezdíš často tak odpoledne, jen nějakých 20-25 km. Ovšem odpoledne jedu svěží a ne do kopce. Ovšem snad všechny kopce na celé trase za chvíli překonává ten za obcí Klení. Hrůza, děs, melu z posledního, předjíždím dvě holky, předjíždí mě někdo šíleně rychlý. Uff, uff, uff, jsem téměř na vrcholu a konečně rovinka lesem a sjezd na Desky. Ten si už moc nemohu užívat, stmívá se a nevidím pořádně na cestu a navíc vůbec tak nějak špatně vidím, tak jen deset metrů před sebe a takový jak průzorem z tanku, jen pár metrů vlevo a vpravo. Už chci Malonty, vidím začátek obce, rozeznávám první písmenko, hurá, ale pak zaostřím a ne, nějaké Meziříčí. A konečně Malonty.

Malonty

Teď už to prostě dám, to je jen asi 3 km do cíle, to musím i doplazit. Nějak se skoro mineme s doprovodem. A asi někdo nás na koloběžkách sledoval, když jsem vjel na náves, koukám kudy kam pokračovat, ze nějaké zahrady se ozval hlásek – nahoru. No samozřejmě, jak jinak než do kopce. Hlásek měl pravdu. S doprovodem se domlouvám na svícení na cestu, bojím se tedy zvěře, ale kopce pouštím.

A je to tu, značka Bělá a po prá stovkách metrů vybíhá fotograf a já jsem ve 21:45 v cíli.

dvě minuty po dojetí do cíle v Bělé

čas startu neupravili, má být 5:18


Jupí, budu mít tričko, že jsem přejel republiku na koloběžce.

dajli mi medajli

Trocha čísel

Start v Broumově 27. 7. v 5:18

Cíl Bělá 28. 7. ve 21:45

ujeto 335,31 km za celkem 40 hodin a 27 minut

Pití a jídlo – asi 15 litrů vody (hypotonický nápoj jsem si míchal), jedno kafe a jeden čaj, tři limonády, jedno nealko pivo, tři zmrzliny, tři banány, 3 tvarohové šátečky, 3 polévky, jedna mléčná rýže, jeden ochucený tvaroh, jedny těstoviny se sýrem, dva krajíce chleba se šunkou, litr mléka.

Velké díky patří doprovodnému vozidlu, tedy jeho osádce, bez něj bych to nedal a a nejspíš bych měl medaili přelomit. A také koloběžce MIBO Royal, bez ní by to nedalo moje koleno, Trexx má strašně vysoko nášlap.

 


 

970x210.jpg
468x66

Mohly by se Vám líbit články...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *