Z Německa se neodchází

Moje rozhodnutí odejít po 17 letech z Německa přišlo pro německé přátele více méně nečekaně, pro české přátele to byla staronová novinka, nad kterou pravděpodobně jen mávli rukou, protože něco takového ode mne slyšeli již víckrát a věděli, že se jen tak něco nestane.
Jedna z mých „německých“ kamarádek a sousedka zároveň se to dozvěděla jen tak mimochodem na hřišti od mojí dcery, jako odpověď na otázku, do které třídy bude chodit: „Měla jsem chodit do klokaní třídy v tady na Eichendorff-Schule, ale budu chodit do školy v Čechách“. A bylo to venku. Kamarádka a sousedka nemohla uvěřit a byla tou novinkou ohromená. Zároveň chápala moje důvody a určitě se při té příležitosti zamyslela nad vlastním postavením v Německu, neboť sama pochází ze Srbska. V Německu je zhruba šest let, z vlastní zkušenosti vím, že to na znechucení nestačí 😉
Pár dnů nato vyprávěla tuto novinku na tom samém hřišti své známé, také cizince odněkud z jihovýchodní Evropy. Ta byla také překvapená a mínila: „Z Německa se neodchází, do Německa se jenom přijde. Jak to, že se stěhuje, z Německa se přeci neodchází.“
Jiná kamarádka zase příliš překvapená nebyla, neboť již věděla, že se o to pokouším, ale myslela si také, že jsem to již vzdala. Měla odpověď jednu z nejvtipnějších: „To bylo vidět i na tvém bytě, že chceš odejít, nikdy to nebylo dokončené.“ A to jsem jej do té doby považovala za normálně vybavený a zařízený, pravda, každý pes jiná ves a několik kreativních řešení, ale mě se to tak líbí.
A zbytek mých „německých“ přátel? Musím psát „německých“ v uvozovkách, protože se až na jednu výjimku jednalo taktéž o migranty (Němci mají pro takové lidi diplomatický výraz „osoby s migračním pozadím“), s různou délkou působnosti a rozsahem životních zkušeností v Německu. Myslím si, že jsem v každém z nich vzbudila touhu. Touhu po domově, touhu risknout jednou pořádnou změnu, touhu říct všemocnému a silnému Německu NE, stačilo to a za nic neděkuji. Život může být i jiný, ne jen honba za postavením, značkami, majetkem, ne jen neustálé podezření, že člověk nedostál své povinnosti v něčem, o čem do té doby neměl ponětí. Ne jen termíny a pravidla. Neděle, které dělají na přistěhovalce tichý dojem, neboť německé rodiny se scházejí u Kaffee und Kuchen a na ulicích nejsou vidět. Bylo zajímavé u přátel pozorovat, jak se v nich probouzí touhy a nabírají síly pro změnu i vlastního života.
Někteří z nich to označili za odvážný počin. „Ne,“ odpovídala jsem, „odvážné bylo do Německa odejít.“
Moje první vážná myšlenka na návrat padla v listopadu 2014 (a sice ne zčistajasna) a uplynuly téměř tři roky, než byl tento sen – po dlouhou dobu absolutně nerealizovatelný – najednou skutečností. Musím říct, že i pro mě nastala tato nová realita neočekávaně a zároveň byl její zrod plynulý, takže mi vůbec nepřipadal ničím výjimečný.
Tyto tři roky jsem trávila hledáním cestičky, jak vůbec stěhování – či relokaci, jak jej nazývala moje stěhovací firma Hrubymoving s. r. o.– provést, jak odstranit všechny překážky, kterých bylo požehnaně, jak zorganizovat nový život pro mě a dvě děti, propočítáváním financí, a samozřejmě hledáním nového objektu. Podotýkám, že jsem tenkrát zhruba po 15 letech v Německu nebyla znalá aktuálních českých reálií ani realit a že jsem vše, co se týče legislativy a její praxe (tudíž běžného života) ve všech oblastech musela sáhodlouze studovat od píky. Kromě toho jsem se starala o své dvě děti a pracovala víceméně na plný úvazek, takže na dlouhou chvíli jsem si nestěžovala.
Letos v lednu začalo jít do tuhého. Blížil se začátek školní docházky mojí dcery a mě bylo jasné, teď nebo nikdy. Začátkem června to stále ještě vypadalo, že nastane varianta života “nikdy”. Doposud nebyla nalezena vhodná nemovitost k bydlení, časová dispozice na zintenzivnění hledání nebyla (práce na plný úvazek a dvě děti). Podala jsem výpověď na byt v Německu, abych byla donucena přehodnotit priority a věnovat se především relokaci. Horečnatě jsem si vytipovala několik rodinných domků a domluvila prohlídky. Na první prohlídku jsem přijela 23. července do Žatce. Byt byl malý a v nehezké lokalitě, ale budiž, jako znouzecnost ze začátku by to šlo. Makléř se na mě zkoumavě díval, jestli to myslím vážně a pak řekl: “Pojďte, já Vám něco ukážu.” 28. srpna jsem odjížděla s rodinou do nového domova v Žatci. Do tohoto města jsem se zamilovala.

468x66

Mohly by se Vám líbit články...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *