Sochy Michala Olšiaka
Obsah článku
Když jsme tak přemýšleli kam letos na koloběžkovou “dovolenou” padaly různé návrhy. Objet naše troje lázně, tedy KV, ML, FL, pojezdit po rovinách okolo Třeboně. Už bylo jasno a náhle někoho napadlo, že kdysi jeli na kolech kolem nějakých soch ve Ždáru nad Sázavou a že jich tam je prý víc. Tedy se zrodil nápad, objet je všechny. Na netu jsem našel seznam všech soch Michala Olšiaka v okolí Žďáru nad Sázavou, dokonce, to bylo super, včetně jejich souřadnic. Nasázel jsem je pěkně všechny do mapy.cz a ouha, 430 km. No samozřejmě jen autem a v pořadí jak je seznam vedený, takže se trasa různě křížila. Upravil jsem pořadí, délka se značně zkrátila. Změnil dopravní prostředek na kolo, další zkrácení, ještě optimalizoval a stále to bylo hodně. Takže extra okrajové, sochu v obci Pohled a pak v Bystřici nad Perštejnem jsem z trasy vyloučil a Chotěboř, tu jsem nechal na cestu tam nebo zpět autem. Krásných 140 km, po rozdělení na tři dny vyšly okruhy, první, v den příjezdu, 39, pak jeden 59 a jeden 61 km, což je, myslím si, na kochací výlety tak akorát na jeden den. Při kochačkách vychází průměrná rychlost tak 8-12 km/h.
Samozřejmě, šlo by to ujet za jeden den, ale to by pak nebylo kochání.
Den první.
Rak, Jelen, Josefína, Dařbucha a Hroši.
Plánovanou trasu si můžete prohlédnout díky mapy.cz
K penzionu přijíždím kolem půl jedenácté, u dveří pracovní doba 8-10 a 14-18, takže koloběžky z kufru, krátká příprava, do brašny pro každý případ plavky a jede se. Polnička, Račín, tam má být první socha Michala Olšiaka – rak. Není těžké ho najít na břehu rybníka.
A protože je zhruba poledne, zastavujeme se v místní restauraci a hotelu i na něco dobrého.
Pokračujeme na Vepřovou. Zpětně pak myslím na to, když v Račíně je rak, kdy udělá Michal Olšiak pro tuto obec také sochu. Hádejte jakou. Sjezdy střídají výjezdy či spíše výšlapy kopečků, no jsme na vrchovině a nespěcháme, nač se honit, že. Když už je trasa naplánována přes Havlíčkovu Borovou, nelze vynechat rodný dům K. H. Borovského.
Dovnitř tedy nejdeme, ale kolem, to se musí.
Následuje parádní sjezd z náměstíčka po kterém polovina výpravy, když už to tak jede, zapomene brzdit a odbočit vpravo na Slavětín. Stoupáme do kopce, jak jinak a ještě se ohlédneme zpět na rodiště Karla Havlíčka Borovského.
Ve Slavětíně má být další socha – Jelen. Slavětín, jak se v náslůedujících dnech ukáže, je jednou z mála obcí které na sochu navigují. Socha jelena je za obcí u lesa, vlastně slepá ulice. Je to vlastně docela škoda, že obce kolem Žďáru více sochy nepropagují, přijde mi to jako dobrý cíl pro výlety, nakonec pro takový jsme se rozhodli i my. Jen, na to přijde později, nesmíte zapomenout, zvláště v horkých dnech jako byly při našem putování, zapomenout na zásoby vody. Nějaké nouzové jídlo, v našem případě třešně či maliny, to se najde u silnice, ale jinak po vesnicicíh není co kde koupit, hospody neexistují, kde jsou tak otevírají v 17. Vlastně takový začarovaný kruh je to, ale to jsem úvahami už trochu jinde. Jelen je krásný.
U jelena to máme s bonusem. Náhle přijede na kolech parta dětí a nějaký muž s košem třešní. Položí ho na stolek a prý berte si. Takže máme třešně a pár místních drbů a to, že prý rostou, moc nevěříme, je sucho a že třešně má vlastně na ryby. Nevěří, že jsme ujeli takový kus a když mu řekneme kam až jedeme, tak se málem poroučí pod stůl. To je ale normální reakce lidí kteří nejezdí na koloběžce. Takových bylo a ještě bude.
Od jelena pokračujeme polní a posléze lesní cestou. Lesní cesta asfaltová, široká, no tak akorát. Najednou slyšíme hučení auta, no to se občas stane, že i lesem jede někdo, ale když se ohlédneme tak překvapení. Kamion. Ne nějaký lesní, pro dřevo, normální kamion s návěsem. Není jiná možnost než skok do příkopu, silnička je opravdu jen přesně na ten kamion. Míjíme Sajfertův buk.
Lesem se jede pěkně v tom horkém dni, much a komárů je přijatelné množství. A další náklaďák, už ne kamion, pak ještě pár, v lese je nějaká firma, proto asi takový provoz.
Pokračujeme lesní cestou, samé kamení, tak to mapy naplánovaly, posléze až zjistím, že pokračovat po silnici, kolem rybníku Řeka (není to omyl, ten rybník se opravdu jmenuje Řeka), by asi bylo lepší, ale co už.
Dovolená v České republice
V obci Hluboká je další socha – Josefína. Hned u silnice u penzionu.
Na konci vesnice občerstvení v podobě malin a třešní a stoupání do kopce. Za Radostínem na slušnou cyklostezku kolem Velkého Dářka která je zároveň částí naučné stezky
k soše – rozcestníku Dařbucha. Slunce svítí tak nešikovně, fotky nevychází moc dobře tak že tedy chvíli počkáme u piva a langoše až bude nasvícená. Volá ale paní z penzionu, že potřebuje odejít, bude 18 hodin, zda přijedeme.
Vydáváme se tedy k poslední soše dnešního dne, vlastně sousoší je to – Hroši. To stojí u penzionu v obci Škrdlovice.
Pak už jen sjezd do Světnova, ubytování a oddych. Prvních 5 soch a na tachometru necelých 44 km.
Den druhý.
Houby, hejkal Pepíno, Káně, krbový mužík, Výr, Budha, sv. Florian, Želva, Kavka, Chaplin.
Plánovanou trasu si můžete prohlédnout díky mapy.cz
Po snídani, v dovolenkovém tempu vyrážíme za dalšími sochami. Na návsi se nás ujímá malý hoch, vypadá na druhou třídu, ale posléze
prozradí, že chodí teprve do školky. Z nudy dělá průvodce a hned kam jedeme a že na koloběžce a jestli jedeme tam, tak musíem zabočit tady a jestli tam tak tudy. Když řekneme, že na Tři studně, tak že nás doprovodí a kousek jede na kole s námi. Za vsí se loučí a asi jede pomáhat dalším turistům. Hned na polní cestě nad Světnovem pauza na namazání, slunce pálí už tak brzy ráno. O kousek dál to samé dělají dvě cyklistky. A ještě přidávají radu, že kvůli takovým cestám, kopce, kamení, že se jedna z nich rozvedla, že jí manžel pořád takové navrhoval, ale že ať si z toho nebereme příklad nikdo.
Operativně se mění plán trasy, myslím k lepšímu. Nepojedeme, když tak koukáme do mapy, do Tří studní a potom do Fryšavy a pak zase zpět, ale nejprve Fryšava. No ne všechno člověka napadne u počítače při plánování a v reálu je každý ušetřený kopec znát.
V plánu nebyl strom Járy Cimrmana v obci Sklené, poté prudký sjezd do Fryšavy pod žákovou Horou k první soše dnešního dne, tou mají být Houby. Jsou ve stínu na krásné loučce, slunce opravdu nepříjemně pálí ač je docela časně, takže chvíle odpočinku a pokračujeme.
Jelikož už víme do čeho jdeme, opět operatviní změna trasy a místo prudkého stoupání zpět jedeme kolem Medlovského rybníku na Tři Studně. Trasa určitě lepší, víc k vidění a dobře sjízdná i pro koloběžku snad až asi na pár metrů dlouhý lesní úsek.
Tam jsou dvě sochy, jednak hejkal Pepíno a pak Káně. Pepíno je krásný, umístěný také na loučce za hospodou.
Musíme se vrátit zpět, sice od další sochy nás dělí jen pár metrů, ale podle mapy je to neprůjezdné. Takže i díky tomu se ocitneme na nejmenším náměstí v Evropě.
Ovšem, ač je to snad zapsané v knize rekordů, nejmenším prý není toto náměstí EU, ale jedno v místní části Bohumína. Každopádně jistá zajímavost na cestě to byla.
Jedeme dál, sjezd po asfaltce a kousek po lesní cestě a u hotelu Horník je socha káněte. Právě tam probíhá asi nějaká akce, takže koloběžky atrakce, ale to už tak je, toho si člověk po letech nevšímá.
V nedaleké osadě Yukon pak mají být další tři, ale nacházíme jen dvě, Krbového mužíka a Výra. Druhý krbový mužík je k nenalezení. Osada působí tak zašle, všude plno zákazů, že vstup zakázán, auta, že budou odtažená, nikdo nikde, hospoda zavřená, některé objekty vypadají opuštěně.
On ten druhý krbový mužík měl být, dle popisu, vlastně asi první, je možné, že neexistuje a byl tímto nahrazen.
Na oběd se tedy vracíme do kempu Sykovec. Nabídka jídel není moc pestrá, volíme různé pizzy, čekáme cosi rozmraženého, ohřátého v mikrovlnce, ale jaké překvapení. Pizzy jsou lepší než v lecjaké pizzerii. Opravdu dobré. Tak dobrá byla, že jsem ji téměř nestihl vyfotit 🙂 Takže pokud pizzu v těchto končinách, tu ve zdejším kempu vřele doporučujeme jednohlasně. Snad se nezmění kuchař a nebudete nadávat.
Malé stoupání, ale opravdu ne velké a krásný sjezd do Nového Města na Moravě, k lyžařskému areálu.
Přes něj projíždíme do zbohatlické čtvrti kde má být socha Budhy. Zdejší movití moc vkusu nepobrali, už dlouho jsem neviděl takový divný styl, třeba srub mezi moderními domy, divně navršené hromady kolem domů, no nelíbilo se nám tam. A samotná socha je nepřístupná a ještě u níc cedulka, že není dílem Michala Olšiaka.
Večer pátráme na ineternetu, názory se rozcházejí, někde je, že je dílem, někde, že je dílem jeho žáků, tak nevím.
To sv. Florián u hasičské zbrojnice v Novém Městě, ten je sice malý, ale sympatický a přístupný.
Pak dlouhá, dlouhá cesta do Obyčtova k soše Želvy.
Teplo veliké, dochází voda. A znovu opakuji, kdo si myslí, že uprostřed civilizace není třeba mít zásoby, ten se mýlí. Hospody nejsou a když tak zavřené, obchody to samé, zachraňuje nás krádež vody na WC jednoho obecního úřadu, středa, úřední den, potom prosík u místních obyvatel. Koupit není kde. Za sochou Kavky musíme bohužel po silnici první třídy.
a po ní pokračujeme i do Žďáru nad Sázavou k poslední soše – Chaplin. Ta je umístěna před barem/vinotékou, majitel či obsluha pokuřuje u vchodu, takže žádné velké divadlo, udělám jednu fotku a jdeme se poohlédnout po nějaké večeři. Jsme ve městě, nebude to problém.
Večeříme v Süssůvě hostinci, slušné jídlo za slušné ceny, cena piva a kávy na dnešní poměry až neuvěřitelně nízká. Zvednout se a ujet posledních asi 8 km k penzionu se po posezení moc nechce, ale není jiná volba. Druhý den tedy dalších 10 soch a tachometr ukazuje 59 km.
Den třetí.
Drak, Strom, Slon, Mamut, Kůň, Hamroň, Mamlas, Hraniční kámen.
Plánovanou trasu si můžete prohlédnout díky mapy.cz
Třetí den bývá krizový, trochu by asi byl a využil by se na koupání, ale na další den nebyla dobrá předpověď, hrozil déšť, takže se jelo. První socha strááášně daleko, asi 20 km a navíc z velké části po trase prvního dne. Zpestření měla přinést drobná změna a návštěva kostnice.
Ta byla zavřená, takže jen prohlídka, svačina u stolečku ve vsi, čáp na komíně
a po dalším putování, zpestřeném, díky neuposlechnutí značky slepá ulice, překonáním rozbagrované silnice,
konečně Drak.
Od Draka idylka, krásná cyklostezka v profilu bývalé železniční trati, takže jistota roviny, vlaky do kopce nejezdí.
Tu jsme záhy museli opustit a vydat se opět do kopců, do obce Poděšín.
V Bukové nás od smrti žízní zachraňuje dobrý člověk. Na dvoře partička chlapů dělá zabíjačku. Zvláštní v takovém horku, ale někdy to tak bývá. Vůně převeliká, zvou na ochutnání, ale děkujeme za vodu a frčíme dál. Vynechat sochu Strom, mohli jsme krásně pár km pokračovat po rovince po té bývalé železniční trati a bylo. To ale nešlo, už tak nám nějaké sochy budou chybět.
Od Stromu jsme se nevydali přímo k další soše, ale k hranici Čech a Moravy. Hraničních míst je kolem Žďáru více, tohle je jedno z nich. Podle zápisu v knize jsme zjistili, že tak o pět minut jsme se minuli s partičkou trénující na přejezd republiky na koloběžce. Škoda. Nevím, dojem, že to byl trénik tajný tak nebudu zmiňovat kdo to byl, mohu doplnit článek po přejezdu.
Návštěva Nového Veselí a prezidentského rybníku je zamítnuta. No není ten náš Miloš moc oblíben. Že přímo k soše Slona do Sázavy. Slon bylo zklamání podobně jako Budha.
Malá soška na soukromé zahradě, ač svátek, na ulici před domem řezal chlapík na cirkulárce dřevo, takže jen rychlá fotka a pryč. A opodál konečně hospoda a otevřená. Výběr hodně bídný, kvalita špatná, obsluha žádná, ale byl čas spíše svačiny než oběda a byla to první otevřená hospoda po mnoha kilometrech, tak i cosi z friťáku bylo dobré. Ovšem obecně bych Restaurace a pohostinství Jana Šichtová nedoporučoval k návštěvě. Asi žije z té bídy, že není kam, ale za nás – nikdy více. Pokračujeme a aby nebyla taková nuda, k soše Mamuta to vezememe zkratkou kolem Smírčího kamene.
To, že se dalo jet po rovině, to prozradím až později 🙂
Mamut je trochu poškozený, ale také, jako všechny předchozí sochy pěkný.
A v zásadě po vrstevnici míříme k soše Koně. Mnohokrát jsem jel kolem autem, nikdy jsem neměl tušení, že je to jedna ze série soch Michala Olšiaka, bral jsem to jako prostě sochu u silnice.
Místo návratu na trasu jedeme po hlavní, jako do Žďáru, tedy po souběžné cyklostezce k soše Hamroně. Tam je docela nával, tak musíme čekat na okamžik vhodný pro fotografii.
Od Hamroně polní cestou k Mamlasovi. Ten je nad Žďárem, krásná vyhlídka.
Sjezd do města ke klášteru, dnes muzeu pod Zelenou horou k poslední soše našeho putování, k Hraničnímu kameni. Malé odskočení k dolnímu hřbitovu, vystavěn podle návrhu Santiniho,
který navrhl i samotný Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.
Hraniční kámen a to je vlastně cíl našho třídeního putování na koloběžce za sochami Michala Olšiaka v okolí Žďáru nad Sázavou.
Stály ty kopečky za to. Za devíti sochami jsme najeli 64 km. Za tři dny, tři pěkné výlety, celkem 167 km na koloběžce, fotky v mobilu, v hlavách vzpomínky a plány na další výpravy.
A cestou domů, autem, socha čerta, čertův stolek.
A jak jsem uvedl na začátku, chybí, tedy v okolí Žďáru, chybí socha zubra, ta je v Bystřici, trochu z ruky a ze stejného důvodu chybí i socha Gryf v obci Pohled.